Vyvracení historických lží, 2. díl

Bohužel se domnívám, že Václav I. je velmi nedoceněným králem. Neprávem stojí ve stínu svého slavného otce Přemysla. Václav I. nebyl o nic horším nebo lepším králem. Byl jiný, avšak podobnost s jeho otcem nelze přehlédnout. V učebnicích je vždy o Václavovi jen zmínka, avšak byl to on, kdo naplňoval velké zahraniční sny svého slavného otce.

Lituji toho, že český národ často nedoceňuje svou až neuvěřitelně bohatou historii. Vzpomínáme pouze na Benešovy dekrety, Mnichovskou zradu, nebo na vpád armád zemí Varšavské smlouvy na naše území. Litujeme všech křivd na našem národu a neučíme se z historie. Nepoukazujeme na to, že naše země bývaly také slavné, a že se Evropa chovala s respektem vůči člověku, který seděl na Pražském hradě. Takové doby my asi už nezažijeme a silně pochybuji o tom, že je kdy český národ ještě zažije, ale je potřeba připomínat úspěchy našich panovníků a ne jen plakat nad tím, jak nás každý pohltí, kdykoliv si to usmyslí.

Po vyhnání českého krále Vladislava I. se české země ocitají v letech chaosu. Vše, co se děje, je bezpečně kontrolováno králem v Uhrách a římským císařem. I přes to všechno Přemysl Otakar I., syn Vladislava I., prohlásí: „Rod Přemyslovců dosáhne toho, že se uherský král a císař budou klanět před králem českým!“. Přemyslovci toho opravdu dosáhli a my na tak významné období českých zemí nesmíme zapomínat. Já věřím, že tento článek zaujme čtenáře, a že dokáže otevřít mnoha lidem oči.

Abych dokázal přesně ukázat na sílu Václava I. na evropském kontinentě, musím nejdříve krátce uvést několik souvislostí, které předcházely nejslavnější části našich dějin. První z nich je převzetí moci Přemyslem. Záměrně říkám Přemyslem a ne Přemyslem Otakarem I. V následující kapitole bude zřejmé z jakého důvodu tomu tak je. Dalším důvodem, proč uvádím tyto souvislosti je, že největším aspektem, který ovlivňuje zahraniční politiku nějakého státu, je tzv. „situace doma“. Zahraniční politiku vždy nejvíce ovlivňoval vývoj uvnitř daného státu. V době vlády krále Přemysla to platilo dvojnásob. Nemluvě o králi Václavu I., který byl až neuvěřitelně respektovaný.

Přemysl byl nejmladším synem vyhnaného krále Vladislava, proto se s ním v otázce vladaření příliš nepočítalo. Přemyslovi se několikrát podařilo získat Pražský hrad, ale nikdy ne na příliš dlouho. Pokaždé byl zrazen a opět vyhnán. V mládí se uchýlil na Míšensko, kde také potkává svou první ženu Adlétu. Díky ní dokáže v době své vlády udržet dobré vztahy s Míšenskem, které bylo vždy velmi vzpurné. Podporovalo uherského krále a míšenský markrabě si nejednou dělal nároky na český trůn.

Přemysl se definitivně chopí vlády roku 1197, kdy se vlády v Přemyslův prospěch vzdává jeho bratr Vladislav Jindřich, který se necítí tak silný jako Přemysl a raději se ujímá vlády na Moravě. Poprvé přichází období, kdy Čechy a Morava spolupracují. Období kdy Morava není odbojná a nesnaží se o samostatnost. Mezi Přemyslem a Vladislavem Jindřichem panoval velmi specifický vztah už od mládí. Vladislav Jindřich českého krále podporoval i přesto, že ho jeho žena vedla k rebelantství. Vztah mezi bratry ovlivnila jejich situace po vyhnání krále Vladislava I., protože v té době byli oba bratři odkázáni na soudržnost a vzájemnou pomoc. Tento vztah jim vydržel až do smrti Vladislava Jindřicha.

Pro Přemysla byla stabilita na Moravě důležitá, protože se mohl soustředit na stabilizaci situace u české šlechty, která ho již několikrát zradila, a mohl si také poprvé dovolit zasahovat do záležitostí mimo české území. Situace se tedy začala obracet. Na českém trůně se po létech nepokojů a nestability objevila silná osobnost, a naopak v Říši propukl zápas o moc. Přemysl podporoval střídavě Filipa Švábského a jeho protivníka Otu IV. Byl dokonce tak vychytralý, že při podpoře Filipa Švábského obdržel roku 1198 královskou korunu a o 5 let později, v roce 1203 si ji nechal Otou IV. potvrdit.

Důležité také bylo, že Přemysl dokázal diplomaticky bojovat na více frontách. Nezapomínal totiž ani na papežskou kurii. I když se nepodařilo vymoci na papežovi povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, vykompenzoval to papež Inocenc III. uznáním českého královského titulu. Poprvé tak po dlouhých letech byl český král skutečně uznaným ze všech evropských pólů a nebyl jen českým knížetem. Znamenalo to totiž vydáním buly Friedrichem II. na Sicílii (1212), známé jako Zlatá bula sicilská, díky níž nikdo nesměl zpochybnit dědičné právo na českém trůně. Ovšem získat tuto bulu bylo obrovsky namáhavé. Přemysl totiž zatratil manželku Adlétu i svého vzpurného syna a oženil se s Konstancií Uherskou. Zlatá bula sicilská tedy ospravedlnila i tento sňatek a nástupnická práva syna Přemysla a Konstancie Václava. Přemysl okamžitě ruší seniorátní řád a zavádí princip Primogenitury (nástupnictví prvorozeného syna).

Zatímco Morava zůstala poměrně klidným místem na české mapě, začala se vzpouzet církev vedená biskupem Ondřejem, kterého sám Přemysl podcenil a jmenoval biskupem. Přemysl musel církvi uznat velká privilegia. Tato práva z církve udělal plnohodnotného feudála. Jenže i Ondřej měl z Přemysla strach, stejně jako většina šlechtických rodů, a tak se po útěku už nikdy neodvážil vrátit a umírá v Itálii.

Jediným rodem, který se nehodlal se situací na českém území smířit, byl rod míšenského markraběte, který nedokázal Přemyslovi odpustit zatracení Adléty Míšenské a jejího syna. Proto podporuje uherskou korunu a snaží se o výboje proti českému králi. Ovšem Přemysl i s podporou drtivě většiny šlechtických rodů zlikvidoval veškeré protesty a prakticky po třiceti letech stabilizoval českou korunu. Podařilo se mu dosáhnout toho, že již ani Říše ani Uhry neměli možnost ovlivňovat českou politiku a museli si nyní dávat velký pozor na kroky českého krále. Nyní již nebylo možné podniknout jakýkoliv krok bez souhlasu českého krále. Pokud by jedna či druhá strana jakéhokoliv konfliktu ve střední Evropě nezískala na svou stranu českého krále, jistě by prohrála a toho si byl vědom každý panovník, od Norska až po Balkán. Přemysl dokázal nemožné.

Přemysl dosáhl toho, že se uherský král a císař začal klanět před králem českým. Dokazuje to velmi dobře jedna situace. Míšenský markrabě chtěl svrhnout v roce 1224 Přemysla a shromáždil armádu čítající 2 000 mužů s podporou uherského krále. Druhý den vytáhlo z Prahy vojsko českého krále čítající 15 000 mužů. Nikdo na straně Míšenského markraběte nevěřil těmto informacím a číslům, ovšem při pohledu na armádu, která se objevila se standartou českého krále, se míšenské vojsko rozuteklo. Na sklonku života vpadl Přemysl do Rakous, kde nikdo nedokázal vyslovit jeho jméno, a tak ho zde nazývali Otakarem. Tímto vpádem určil na několik desetiletí směr mocenské expanze českého státu. Po Přemyslově smrti mají čeští občané strach, že po silném králi přijde opět období nestability, jenže nastupující král Václav měl ze svého otce více vlastností, než kdokoliv čekal.

Král Přemysl tedy nastartoval směr, jakým by se České království mělo ubírat. Jeho syn Václav dokázal zisky svého otce zúročit a České království jen kvetlo. Václav ve své podstatě vládl už s Přemyslem. Na cestách viděl mnoho evropských dvorů a bylo mu tak jasné, že ten český je značně zaostalý. Česká města měla, na rozdíl od těch vyspělých evropských, pouze dřevěná opevnění, a tak začala rozsáhlá výstavba kamenných opevnění. České země začaly velmi rychle dohánět, jak hospodářsky, tak i kulturně jižní i západní Evropu.

České království začalo být ekonomickou velmocí nejen ve střední Evropě. Václav totiž začal kolonizovat neobydlená území Českého království a kupcům dával velké výhody. Zatímco říšská i uherská pokladnice zely prázdnotou a jednotliví panovníci neměli dostatek peněz na vyplácení lén pro své dcery, česká pokladnice se plnila a Václav tak mohl půjčovat tisíce hřiven stříbra a mnoho panovníků mu zůstalo dlužno, a proto se neodvážili proti Václavovi vystoupit. Neobydlené části království byly kolonizovány prakticky až do 14. století. Lesy a močály se začaly měnit v úrodná pole. ¨

Václav začal vystavovat města, která byla centrem řemeslnické i obchodní činnosti. Do království se začali hrnout kupci z celé Evropy a usazovali se v Českém království. Do Českého království vstupuje gotický styl a v jeho slohu je vystavěn i klášter sv. Františka. Abatyší se stala velmi zbožná Anežka, která stála za výstavbou kláštera. Ta Anežka, která byla v roce 1989 svatořečena. Král Václav měl svou sestru Anežku velmi rád a podporoval jí v její zbožnosti. Václav vyčlenil pro klášter pozemek na pravém vltavském břehu na severovýchodním okraji města, protože to byla ta nejchudší část hlavního města a cílem kláštera byla pomoc těm nejchudším. Stavba byla v dobře zapamatovatelném datu, roku 1234 dokončena a král Václav klášteru udělil mnohá privilegia. Vzal dokonce klášter pod svou ochranu. Pečoval o klášter až do své smrti a byl také v areálu Anežčina kláštera v kostele sv. Františka pohřben, a to hned vedle své ženy Kunhuty, která klášter podporovala hlavně finančně a s Anežkou si velmi dobře rozuměla.

Prakticky jediné komplikace, s nimiž se Václav potýká, jsou jeho jedno oko (o oko přišel při lovu, když se snažil zachránit svého oblíbeného loveckého psa) a situace na Moravě. Na Moravě totiž jmenoval markrabětem svého bratra Přemysla, kterého v jeho ambicích na zisk královské koruny podporuje jejich matka Konstancie. Přemysl několikrát proti Václavovi bojoval, ale nikdy ho neporazil a ten vždy velkoryse navrátil Znojmo, Brno i Olomouc zpět Přemyslovi.

Václav po rozkvětu své země toužil už jen po jednom. Chtěl splnit sen svého slavného otce Přemysla. Chtěl ovládnout rakouské země a rozšířit nejsilnější království ve střední a jižní Evropě. Jediné, co potřeboval, byla záminka. Tu mu dal sám rakouský kníže Fridrich II. Bojovný. Ten totiž zapudil svou ženu Sofii, která byla sestrou uherské královny. Václavova matka Konstancie též pocházela z Uher. Tento čin bylo potřeba potrestat, a tak v roce 1231 zaútočil na rakouské země. Ovšem expanzi zastavil moravský markrabě Přemysl, který chtěl ukořistit královskou korunu. Toho využil Fridrich II. Bojovný. Podpořil Přemysla a v roce 1233 překročil hranice Českého království a dobyl hrad Bítov. Jenže onemocněl a Václav byl až příliš silné sousto. Proto se Fridrich stáhl zpět do Rakous a Přemysl se definitivně podvolil svému bratrovi. Na Moravě opět zavládl klid.

Císař Fridrich II. uvalil na Fridricha II. Bojovného roku 1236 klatbu a pokusil se ukořistit co největší část jeho území. Měl silného spojence, samotného krále Václava I. Pověřil ho vedením války a český král vybojoval Vídeň a Dolní Rakousko. Ovšem Václav nebyl úplně spokojený s tím, že se válčí hned vedle jeho území a raději se usmířil s Fridrichem II. Bojovným, aby neztratil svůj vliv a zastavil mocenský růst císaře. To pochopil i císař Fridrich II. a klatbu zrušil. I pro něj to bylo lepší, než aby bojoval na více frontách. Hlavně neměl v úmyslu bojovat s českým králem, ze kterého měl strach. Aby si císař českého krále neznepřátelil, zasnoubil svou neteř Gertrundu s Václavovým synem Vladislavem. Věnem obdržel Václav veškeré území Rakous severně od Dunaje.

V roce 1233 předal Václav Břeclavsko Oldřichu Korutanskému (syn Václavovi sestry Judity). S tím se nehodlal smířit moravský markrabě Přemysl. Václav přitáhl s obrovským vojskem na Moravu a Přemysl utekl do Uher. Oba bratři se opět, tentokrát definitivně, usmiřují a Václav předává Přemyslovi vládu na Moravě, ovšem vládu jen na Opavsku a Olomoucku. Václav tedy může opět usilovat o získání rakouských území, jenže mu není souzeno. Hříchy křesťanských panovníků byly až příliš velké a musely být potrestány. V Evropě se objevují Mongolové.

Nikdo v Evropě nepochyboval o tom, že by byly záležitosti mezi Rakousy a Václavem vyřízeny, jenže v tomto momentu bylo potřeba spojit se proti nepříteli, proti Mongolům. Žádný evropský panovník nehodlal bojovat bez podpory českého krále, a proto bylo potřeba se dočasně s českým králem smířit. Král Václav měl na ubránění Evropy před vpádem Mongolů velký podíl. Poté co kompletně opevnil pohraniční hory, vyrazil na pomoc svému bratrovi, knížeti Jindřichu II. Pobožnému. Jindřich ovšem neměl v plánu čekat, a tak se 9. dubna 1241 odehrála Bitva u Lehnice. Kdo ví, jak by dopadla, kdyby se počkalo na českého krále. Takto utrpěla Jindřichova vojska porážku, při které zemřel i sám Jindřich. České vojsko tedy do bitvy nezasáhlo, ovšem českému králi se podařilo Mongoly zastavit v Kladsku.

Mongolové tedy neměli nejmenší šanci zaútočit na Čechy a Václav je donutil stočit se směrem na jih. I přesto se vojsko Mongolů prohnalo Moravou a zanechalo za sebou spoušť, ovšem velmi dobře opevněná města se jim nepodařilo dobýt, a tak Mongolové z Českého království odtáhli. České království tak ze svého úspěchu mohlo těžit. Zpustošené Jižní Polsko se totiž rozpadlo na řadu drobných knížectví. Tato knížectví se začala soustředit na stabilního souseda, České království. Mongolové vyčkali na zimu a přešli přes zamrzlý Dunaj na druhý břeh. Tam je ovšem český král a jeho němečtí spojenci odrazili a Václavova prestiž stoupla raketově vzhůru. Tou dobou ale umírá mongolský chán Ögeje. Mongolové tak museli ze svého tažení na západ upustit a po volbě nového chána se už znovu do Evropy nevrátili.

Říká se, že nezáleží na tom, kolik ran člověku osud zasadí, ale kolikrát člověk vstane. Možná proto je král Václav I. tak nedoceněný, z poslední rány, kterou mu osud uštědřil, se zvednout příliš nedokázal. Pravděpodobně žádný vládce v Evropě ani žádný šlechtic by sám nebo s podporou jiného vládce či šlechtice nebyl schopný svrhnout krále Václava I., a tak se muselo využít ran, které osud na Václava přichystal a spojit se. Václav se nakonec i naposledy částečně dokázal zvednout.

Král Václav vše investoval do svého nejstaršího syna Vladislava. Vladislav byl velmi talentovaný a Václav s ním měl velké plány, avšak v lednu roku 1247 Vladislav nečekaně umírá, pravděpodobně přirozenou smrtí a král Václav byl jeho smrtí naprosto zdrcen. Pár měsíců před smrtí nechal Vladislava oženit s Gertrundou Benberskou, spoludědičkou rakouských zemí, aby zajistil Českému království alespoň některé části rakouského území. Václav se uzavřel do sebe a začal naprosto zanedbávat královské povinnosti. Přestalo ho zajímat vše, kromě jeho loveckých sídel, které tak moc miloval.

S Přemyslem si Václav nikdy nebyl moc blízký a Vladislavova smrt je prakticky úplně oddělila. Zkušený Václav se pokusil naposledy zvednout a spojit se nebo porovnat se synem, avšak šlechtická opozice měla jedinečnou šanci podpořit Přemysla a svrhnout Václava z trůnu. Václavovo slovo mělo stále na mezinárodním poli velkou váhu, a tak mu pomoc přislíbili jak Ota Bavorský, tak uherský král Béla IV. Nakonec však českého krále nikdo nepodpořil a jeho vojsko bylo poraženo. Roku 1248 vypukla válka naplno a převaha se přesouvala z jedné strany na stranu druhou. Nakonec musel Přemysl kapitulovat a byl vězněn a jeho spojenci byli popraveni.

Přemysl byl nakonec omilostněn a vrátil se jako moravský markrabě. Vládl tedy společně s otcem Václavem jako kdysi Přemysl I. Otakar se svým bratrem. Přemysl se také stal rakouským vévodou, oženil se s Markétou Babenberskou a získal tak nároky na Štýrsko. Ovšem i uherský král Béla byl velmi expanzivním typem a Evropu tak čekala léta tvrdých bojů. Ve chvíli, kdy se bojovalo najednou na mnoho frontách, umírá král Václav I. a Přemysl se ocitá v boji sám. Ovšem sláva Českého království zanedlouho ještě vzroste.

Na závěr dnešního článku mám připravenou perličku, která by měla potvrdit vše, co jsem zde napsal. Tak tedy prosím. Jak Václav, tak jeho otec, vládli pro svůj lid. Mnohokrát to také zmiňovali a hlavně podle toho činili. Dokázali obstarat Českému království věhlas v Evropě. Dokázali České království povznést na vrchol evropské diplomacie. Na závěr si tedy dovolím citovat vynikající knihu Vlastimila Vondrušky Přemyslovská epopej. Chci ilustrovat, že i samotný papež a jeho legáti museli respektovat krále Českého království. Jedná se o situaci, kdy na Pražský hrad přijíždí papežský legát Albert Beheim, který na sebe u každého dvora dokázal strhnout pozornost a byl nejváženějším a nejlepším papežským vyjednavačem.

Papežův legát vstoupil do trůnního sálu s hrdě vztyčenou hlavou. Kráčel pomalu uličkou mezi dvořany, žehnal jim, občas se u některého zastavil a prohodil pár laskavých slov. Bylo to neuctivé, neboť král Václav seděl v čele sálu na trůnu a čekal. Albert Beheim se choval, jako by byl nejdůležitější osobou v celém paláci. Choval se jako sám papež, když kráčí skrze zástupy věřících. Znovu udělal několik kroků, požehnal dvěma rytířům a zastavil se u probošta svatovítské kapituly, který stál stranou u sloupu a tvářil se kysele. Tlačila ho střeva a zrovna uvažoval, jak by se nenápadně vytratil. Papežův legát se ho laskavými slovy optal, proč se tváří tak truchlivě, když je kněz a je tedy Bohem milovaný. Král Václav vstal z trůnu, otočil se a bledý zlostí odešel malými dvířky v zadní stěně. Používal je jen zřídka. Albert Beheim zatím pomalu pokračoval v chůzi mezi dvořany a teprve po chvíli dorazil ke stupni, na němž byly pod brokátovým baldachýnem dva trůny. Na jednom seděla královna Kunhuta a druhý byl prázdný. Papežský legát povytáhl překvapeně obočí a melodickou češtinou se optal, kde se zdržel král Václav.

„Ctihodný muži, netušíme, kdo jsi,“ řekla královna Kunhuta navzdory tomu, že herold při legátově příchodu ohlásil jméno.

„Zaslechli jsme jen, že jsi jakýsi Albert Beheim. U našeho královského dvora bývá ovšem zvykem, že každý příchozí předloží list, který dokazuje, jaké mu přísluší postavení. Bývá užitečné, aby bylo v takovém listě uvedeno, v jaké věci žádá o slyšení českého krále. Máš takový list?“

„Jsem papežův legát,“ vybuchl zlostně Albert Beheim. S něčím takovým se doposud nesetkal.

“Zná někdo tohoto muže? Hovoří vůbec pravdu?“ optala se významně královna Kunhuta a rozhlédla se po svých dvořanech. V jejich tvářích postřehla zlomyslné úšklebky. Všichni klopili zrak a mlčeli. I ti, kteří Alberta Beheima znali. Papežův legát se však nedal zaskočit. Zamířil k pražskému biskupovi a přísně ho vybídl, aby promluvil.

„Jistě,“ ozval se velice neochotně biskup Jan.

„Je opravdu papežovým legátem. Ukázal mi bulu Svatého otce, ale v ní není psáno, zda se jeho apoštolské poslání týká našeho království, či některé sousední země. To jsem z buly nevyčetl.“ Albert Beheim ho zlostně zpražil chladným pohledem a vrátil se na místo před trůnem. V sále bylo hrobové ticho. Chvíli postál a vzpurně se díval do tváře královny Kunhuty. Teprve pak se váhavě uklonil a poklekl.

„Můj vznešený manžel má mnoho povinností a nemá čas tu vysedávat a rozprávět s každým,“ pokračovala královna Kunhuta. Když chtěla, uměla mluvit neobyčejně pánovitě. „Beru na vědomí, že jsi papežským legátem, když to podle tvé chůze nevypadalo. Měla jsem dojem, že máš na nohách vředy, a proto musíš chodit tak pomalu a neustále se zastavovat. Máš se svýma nohama nějaké potíže?“

„Samozřejmě nemám. Jak si můžete…“

Nenechala ho domluvit a pokračovala. „To je dobře. Nemocní muži se nemohou ucházet o slyšení v tomto trůnním sále. Příště tedy jistě budeš k našemu trůnu kráčet rychleji a nebudeš se muset tak často zastavovat. Slibuji, že mému vznešenému královskému manželovi povím o tom, že jsi tu byl a slibuji, že tě znovu pozve a vyslechne.“

„Já s ním ale chci hovořit teď!“

„Sám vidíš, že tu není. Slyšení je skončeno,“ oznámila královna Kunhuta, vstala a odešla stejnými dvířky jako její manžel. Když vycházela z trůnního sálu, měla co dělat. Aby se nerozesmála. Albert Beheim zrudl a zdálo se, že pukne zlostí.

Při další audienci byl podle knihy Vlastimila Vondrušky Albert Beheim, snad tím nejvzornějším hostem na Pražském hradě.