Vyvracení historických lží, 1.díl

Údajně podle našich učitelů zemřel Král železný a zlatý po zradě českých rodů přímo na bojišti. Má to ale háček, nebylo tomu tak! Z nějakých, mne neznámých důvodů čeští historikové zanevřeli na krále Přemysla, toho jména druhého, v německých zemích zvaného Otakar. A tato nálada se jaksi dostala i do českých studijních materiálů a učebnic dějepisu.

Z nepravdy, která se dnes vyučuje, rozhodně neobviňuji učitele ani historiky. Překroucená verze smrti krále Přemysla Otakara II. vznikala díky vrtkavému mínění lidí a tvořila se průběhem století. Zcela jistě na špatné verzi nemají úmyslný podíl dnešní kantoři a pisatelé učebnic dějepisu. Když byl Přemysl mladý, v říši ho obdivovali jako rytířského panovníka. Když se později jako rytíř choval, začali ho nenávidět. A když nakonec jako rytíř zemřel (jako jediný český král v dějinách, protože Jan Lucemburský zemřel u Kresčaku zřejmě dobrovolně (1346) a Ludvík Jagellonský v podstatě ani nepadl, ale utopil se v bažinách při chaotickém útěku z trapné porážky u Moháče (1526), kdežto Přemysl jako jedinečný symbol hrdiny raději položil život za českou zemi, kterou tak miloval, než aby ji dal všanc lstivému Rudolfu Habsburskému, a to není nadsázka, Rudolf vyhrál bitvu jako podvodník) začali ho vynášet do nebe. Podle nalezených spisů se zachovala oslavná óda z Norimberka: „On pro Kristovy rány – šel často na pohany – a s Kumány se bil. – On lva měl srdce smělé – a dobrotiv byl cele – ten duši vypustil!“.

Přibližme si tedy, jak to ve skutečnosti na Moravském poli vypadalo. Nutno pro začátek podotknout, že Moravské pole není žádné pole na Moravě, ale jedná se o území u měst Dürnkrut a Jedenspeigen v Dolních Rakousích. 26.srpna 1278 bylo lehce deštivé ráno a díky tomu se lehce opozdily přípravy na bitvu. Ale počasí se umoudřilo, a tak se obě armády začaly šikovat. Přemysl měl k dispozici zhruba 26 000 mužů a Rudolf Habsburský něco kolem 30 000 mužů. Pláň, na které se schylovalo k zásadní bitvě, byla rovná a porostlá vysokou usychající trávou.

Zásadním se v bitvě ukázal jeden aspekt. Z jedné strany pláně byl bahnitý tok řeky Moravy a z druhé strany listnatý lesík. Vojska se začala šikovat do tří řad, tak to bylo v obdobných případech na širokých rovných pláních obvyklé. V první řadě vojska Českého království byli čeští a moravští rytíři, ve druhé braniborští, míšenští a bavorští a ve třetí polští. Přemysl vedl druhou řadu, která měla zasadit rozhodující úder.  Rudolf Habsburský měl v první řadě uherské rytíře a Kumány, ve druhé stálo rakouské panstvo a ve třetí rytíři ze Švábska, Štýrska a Porýní. Římský král zůstal ve třetí řadě, bezpečně ukrytý a schovaný. Vojska se seřadila kolem poledne, když zazněl zvuk trub a obě vojska se dala pomalu do pohybu. Jezdci se řítili proti sobě. Přemysl vsadil na osvědčenou taktiku drtivého úderu sevřených řad těžkooděnců. Uhři, kteří cválali proti českému vojsku, ho zasypali sprškou šípů, ale spíše jen symbolicky. Neměli šanci náporu českého vojska odolat.

Nápor české jízdy zastavila teprve druhá řada Habsburkova vojska, v níž bojovala rakouská elita. Obě armády se do sebe zaklínily a převaha se přesouvala ze strany na stranu. Ve chvíli, kdy se Přemysl probíjel postupně hlouběji do soupeřova vojska, se ze sedla zřítil Rudolf Habsburský. Stačilo máchnutí meče a bylo po bitvě, jenže vedle Rudolfa stál velezkušený Walter z Ramschwangu, který velmi zariskoval, měl de facto osud bitvy ve svých rukou. Stačilo zachybovat a byl by konec. Popohnal koně přímo k Rudolfovi a a stoupl si s koněm přes něj, tak byl Rudolf chráněný pod koňským břichem. Zatímco Walter z Ramschwangu odrážel vší silou výpady bavorských rytířů, římský král se po čtyřech plazil pryč. Švábští rytíři mu mezitím připravili koně a Rudolf se vyšvihl na nového koně a vypustil bojovný ryk, aby bylo vojsku jasné, že je v pořádku. To bylo pro morálku vojska nesmírně důležité.

Bitva byla velmi vyrovnaná a trvala přes dvě hodiny. Pak se najednou z lesíka vynořila Rudolfova záloha, kterou vedl Ulrich z Capellenu. Měla jen něco málo přes 60 mužů. Hnala se do boku českého vojska a vší silou křičela: „Utíkají, Češi utíkají!!!“, což však nebyla pravda a jednalo se o Habsburkovu lest, byl to hanebný úskok, který nebyl hoden rytíře. Ale někteří nezkušení rytíři na tento pokřik zareagovali a začali ustupovat. S nimi i někteří němečtí rytíři, kteří bojovali za peníze a nehodlali  dále riskovat životy. Řady českého vojska zakolísaly. To bylo moc zlé.

Dostáváme se k první velké lži. V této fázi boje Přemysl burcoval vojsko a snažil se vojsko sešikovat, v tu chvíli se sebrala družina Miloty z Dědic a začal pronásledovat uprchlé rytíře a obracet je zpět do bitvy. Jenže učebnice praví, že Milota začal s celou svou družinou ustupovat  a svého krále zradil. Jenže to není pravda, Milota se pokoušel obejít vojsko Rudolfa a napadnout ho na nechráněném boku, kde mohl rozhodnout bitvu. Bohužel dodnes je Milota brán jako zrádce.

V tu chvíli začali ustupovat polští rytíři směrem k řece Moravě, jenže tam se většina z nich utopila a za nimi utíkali další čeští vojáci, kteří ve zmatku neregistrovali, že se ženou vstříc smrti. České vojsko se rozpadlo.  Purkart z Janovic chtěl krýt Přemyslův ústup, jenže Přemysl se nehodlal vzdát a ustoupit. Bojoval a čekal, až se zpoza lesa objeví Milota, jenže ten narazil na oddíl Kumánů a musel si tak prorážet cestu a ačkoliv měl navrch, zákonitě se zdržel.

Bitva se pomalu chýlila ke konci. Český král byl postřelen šípem, oddíly Rudolfa Habsburského postupně obkličovaly zbytek českého vojska. České vojsko se ale stálo drželo. Král stále věřil, že se objeví Milota. Jenže ve chvíli, kdy Milota porazil oddíl Kumánů a řítil se na druhou stranu lesa, tak pod Přemyslem klesl kůň. Přemysl přepadl přes jeho krk a svalil se do bláta. Vyskočil s mečem v ruce, ale neměl takové štěstí jako dvě hodiny předtím jeho protějšek, přihnali se k němu tři ozbrojenci s kopími v rukách. Jeden z nich vrazil hrot své zbraně do Přemyslova břicha. Vzápětí se na něj vrhl i se svými druhy a serval z něj zbroj, kterou odnášel jako kořist. O chvíli později s k českému králi probil oddíl českých rytířů, aby těžce zraněného Přemysla vyzvedli na koně, aby ho odvezli do bezpečí, čeští ranhojiči si s takovými zraněními uměli poradit, ale cestu jim zastoupil rakouský rytíř Bertold z Emerberka. Jeho ozbrojenci se vrhli na české rytíře a on sám, navzdory všem rytířským konvencím a rytířské cti, mečem proklál zraněného Přemysla. V tu chvíli dorazil na místo Milota z Dědic, aby rozhodl bitvu ve prospěch českého vojska, jenže bylo pozdě, český král byl mrtev.

Jak tedy vyplývá z předchozích řádků, nejednalo se o žádnou zradu českých rodů a šlechty, ale o podlou lest Habsburků, což, jak se později ukázalo, jim bylo vlastní po celou jejich éru. Rudolf sice prohlašoval, že on přeci nenařídil aby oddíl Ulricha z Capellenu volal, že Češi ustupují, ale po celém křesťanském světě už se hovořilo o hanebnosti, jaké se dopustil. Rudolf mohl vyprávět co chtěl, protože ve chvíli, kdy Ulricha z Capellenu bohatě odměnil, mu nevěřil už nikdo. Úplně stejné to bylo i v případě Bertolda z Emeberka, který Přemysla zabil.

To, co následovalo, je snad ještě nechutnější. Mrtvého Přemysla Rudolf odvezl do Vídně jako svou kořist. Co chtěl s tělem dělat nikdo neví. Faktem je, že ho odmítl rodině vydat a zakázal ho pohřbít do posvěcené půdy. Jenže pak se začaly šířit zvěsti, že Přemysl v bitvě nezemřel, ale v přestrojení utekl a připravuje odvetu. Aby tomu Rudolf učinil přítrž, nechal tělo Přemysla ukazovat v kostelech. A lidé se u něj tísnili jako u pouťové atrakce.

Teď k tomu, kde se vzaly zvěsti o tom, že česká šlechta krále zradila. Je to jednoduché. Když Rudolf pochopil, že se mu stále nedaří Přemysla pošpinit, protože on sám vyhrál díky podvodu.  Začal tedy Přemysla vyzdvihovat jako vynikajícího a čestného rytíře a vinu za jeho smrt začal svádět na českou šlechtu, která ho údajně zradila a utekla.

A proč se tato fáma drží v našich učebnicích dodnes? Není to nic složitého, většina učebnic vychází z veřejně dostupných kronik. V tomto případě se vychází ze spisů jednoho pasovského kanovníka, jehož popis se považuje za nejvěrohodnější. Ovšem tento kanovník vycházel ze zápisků Jindřicha z Garsu, který bitvu popisoval. Ovšem kdo je Jindřich z Garsu? Byl to královský notář českého krále, jenž byl již delší dobu placen Rudolfem Habsburským, aby činil kroky proti českému králi. Jedním z nich bylo falšování mírového ujednání mezi Přemyslem a Rudolfem za zády českého krále. Po bitvě na Moravském poli Rudolf Jindřichovi z Garsu ponechal veškeré jeho statky, zatímco ostatním prelátům vše odebral. To, co Jindřich z Garsu udělal, se však nakonec prozradilo a královna Kunhuta ho nechala uvěznit. To už ovšem pisatelé učebnic nějak opomíjejí, možná proto, že to bylo až mnohem později, až za vlády krále Václava II. A teď si představte, že nějaký prelát z Pasova začne hodnotit celou bitvu  podle textu, který sepsal podplacený notář.

V žádném případě netvrdím, že učebnice dějepisu úmyslně vykládají nepravdu, jen poukazuji na to, že nic není černobílé, a že nestačí jen věřit učebnicím pro základní školy a časopisům. Občas je potřeba zabrousit mnohem hlouběji.