Aldrigenové

Též Aldrigerové se v českých dějinách představili spíše epizodicky, ale výrazně v osobě císařského generála Jana z Aldringenu. Přestože vlastně rod svou existenci záhy končí, jméno se zachovává ve spojení erbu i titulu jako Clary-Aldringen. Původní znak Aldringenů byl čtvrcený a v prvním a čtvrtém zlatém poli měl knížecí korunu s dvěma černými háky, zbývající modrá pole nesla stříbrné šesticípé hvězdy. Oba erbovní symboly pak přešly i do znaku spojených rodin.

Rod Aldringenů pocházel z Lotrinska, z Thionville, dnes francouzského města těsně u hranic s Lucemburskem, a Jan z Aldringenu přišel do Čech v neklidných dobách třicetileté války. Proslavil se na bojištích skoro celé Evropy, a v Čechách získal veliký majetek, který po jeho smrti přešel zprvu na bratry a potom na sestru.

Jan Aldringen se narodil v prosinci roku 1588 a v mládí se jako páže dostal do mnoha zemí. Jako šestnáctiletý vstoupil do pluku ve špaběkských službách, později přešel do milánských služeb. Pak svléká vojenský kabátec a stává se písařem u kardinála Madrucciho, ale po dvou letech se již definitivně věnuje jen vojenské kariéře. V Habsburských službách velí setninám, později plukům. Vyznamenává se pod Valdštejnovým velením (spolu s Jindřichem Šlikem) hrdinou obranou mostu proti Mansfeldovi v bitvě u Dessavy v roce 1625. Možná, že už zde, v zdůrazňování zásluh o vítězství, byl položen základ budoucí roztžky mezi oběma schopnými vojevůdci. Jan z Aldringenu byl povýšen císařem Ferdinandem II. za své zásluhy do panského stavu a válčil na dalších bojištích Evropy. Po dobytí Mantovy se vrátil na německá válčiště a po smrti Tillyho přebzal velení vojsk. Císař ho povýšil do stavu říšských hrabat a jmenoval polním zbrojmistrem. Když však Valdštejnova sláva začala ohrožovat samotného  císaře, využil služeb svých věrných generálů. Triumvirát Jana Aldringena, Jana Matyáše Gallase a Ottavia Piccolominiho se zasloužil o Valdštejnův pád. Polní maršálek Jan z Aldringenu získal dominium, které tu zbylo po Valdštejnově smrti, ale dlouho se z něho netěšil. Za poněkud záhadných okolností zahynul Jan z Aldringenu ještě na jaře roku 1634, v bitvě u Landshutu a jak uvádí J. Janáček, tak "z císařské armády vymizelo více postav, jež sehrály předí úlohu ve valdštejnské tragédii".

Janovy statky přešly po jeho smrti na bratry a Janem Markem z Aldringeni v roce 1664 vymřel rod po meči. Jan ale ještě za svého života postoupil veškerý majetek sestře Ammě. provdané za Jeronýma Clary, rovněž císařského generála. Císař jim udělil svolení spojit obě jména v jeden titul.