Jsou konflikty nutné?

Není pochyb o tom, že každý z nás zažívá dennodenně desítky, možná i stovky konfliktů, ať už osobně nebo zprostředkovaně. Odpovíme si tedy na první otázku, ačkoliv ne nějak zvláště stěžejní. Konflikty jsou nedílnou součástí života každého z nás. Jsou však nutné? To už je kumšt. Někdo by mohl říci: „Shodněme se na tom, že konflikty uvnitř člověka jsou naprosto nezbytné.“ To by na první pohled mohl každý odkývat, ale vzhledem k tomu, že se zamýšlíme nad hypotetickou otázkou, pojďme ji rozluštit taktéž hypoteticky. Konflikt uvnitř jedince by nemusel nastat, pokud by měl jedinec ve všem jasno a vždy a za každé situace věděl, co chce. Měl by plán a držel by se ho každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu. Uveďme si jednoduchý příklad. Uléháme večer ke spánku a v našem mozkovém centru probíhá bitva o to, v kolik budeme následující den ráno vstávat. Vyskytuje se zde tedy vnitřní konflikt mezi dvěma myšlenkami. Na jedné straně stojí myšlenka, jejíž názor rozhodně není ani trochu benevolentní. Vstaneme dříve, uděláme si snídani, vykoupeme se, oholíme se, uděláme snídani další členům rodiny a poté navážeme každodenní činností. Jenže na druhé straně je velmi dobře vyzbrojena myšlenka delšího spánku, která dokáže snadno takovýto rozpor uvnitř našich hlav vyhrát. Ovšem pokud by člověk zalehl pevně rozhodnut, že ráno vstane dříve, aby si udělal snídani a vykoupal se, oholil se, udělal snídani dalším členům rodiny a s tím samým přesvědčením by reagoval i při zvuku budíku, pak by tedy konflikt u jedince nebyl nutný. Jenže pokud bude mít každý jedinec absolutně ve všem jasno, nastane nám v naší hypotetické úvaze trhlina obřích rozměrů. Pokud bude mít každý jedinec jasný názor, nikdo mu pak nemůže zaručit, že se nesetká s člověkem, který bude mít také jasný názor, ale ten názor bude zcela odlišný. Bum, co vznikne? Konflikt! Ovšem v našich hypotetických úvahách je možné vše. Konflikt by nemusel vyvstat hned z několika důvodů. Za prvé, pokud tyto dvě osoby nebudou umět mluvit a nebudou mít ruce ani nohy, které by použily k případné neverbální komunikaci, anebo by naprosto respektovali názor toho druhé a nepřemýšleli o něm, jelikož jak víme, konflikt je důsledkem přemýšlení a komunikace. Vylučujeme tím tedy jednou ranou jak sociologii konfliktu, tak sociologii konsenzu, protože tolerance jiného názoru a neuvažování o něm, v žádném případě nemůžeme označit jako konsenzus.

Pokračujme tedy životem v tomto sociologicko-hypotetickém světě.  V případě, že bychom dosáhli toho, že ani jedinci by nebyly tedy v konfliktu. A tím nemám na mysli jen lidské jedince, ale také zvířata, která by měla značně ztížený život, jelikož by museli trávit pouze rostliny, protože by se nemohli dostat do konfliktu s jinými živočišnými druhy, aby jimi mohli obohatit své trávicí orgány. Pokud bychom tedy tohoto dosáhli je jisté, že by nemohli vznikat ani sociální ani žádné jiné skupiny, protože skupinu tvoří to, že její jednotlivé části mají něco společného. Ale jak bychom tohoto dosáhli, když bychom nemohli přemýšlet o ostatních, jelikož bychom se opět dostali k „pralátce“ našeho hypotetického světa, tedy ke konfliktu uvnitř jedince. Pokud by tedy lidstvo nemohlo vytvořit žádné sociální skupiny, jak by bylo schopno vytvořit větší uskupení? Města, státy, korporace, nadnárodní korporace, mezinárodní organizace? Nic takového by nebylo možné, protože každý jedinec by byl odkázaný na sebe. Nabízí se tedy otázka? Existovalo by vůbec lidstvo? Pokud by nebylo schopné postarat se o sebe jiným, mě však neznámým způsobem, pravděpodobně by byla naše planeta jedna velká botanická zahrada. Nalijme si tedy čistého vína. Konflikt uvnitř jedince není nutný, ale je naprosto nezbytný a nevyhnutelný, jelikož jeho nepřítomnost spouští obrovský a nezvladatelný dominový efekt.

Není-li konfliktu, není ani řešení, pokud se nepotkáte s naprosto do detailu přesnou kopii sebe sama. Pokud nebudeme konflikt tak personalizovat, jako v předchozím odstavci, tak si řekněme zcela otevřeně, že by bez konfliktu vlastně ani nic nevzniklo. Kupříkladu hry. Hra jako taková je sama o sobě založena na konfliktu. Ve svém počátku na konfliktu dvou osob, což se samozřejmě může rozvinout na páry, týmy a tak podobně. Tedy i zde je nutnost konfliktu naprosto opodstatněná a nedílná.

Pokud bychom žili ve společnosti, která je bezkonfliktní a k sobě naprosto tolerantní, pak bychom pravděpodobně žili v naprosto harmonickém a idylickém světě, který by však museli tvořit bezcharakterní lidé, protože naše charaktery a naše názory nás vysílají do konfliktů. Obávám se, že to by byla asi trochu nuda. Ovšem nikdo netvrdí, že by to nemuselo fungovat.

Na druhou stranu, pokud bychom vyvinuli alespoň tu nejmenší možnou snahu být realistickými a pokusili bychom se zakomponovat hlavní otázku, zda jsou konflikty nutné do dnešní tvrdé reality, byli bychom toho pravděpodobně schopni. Mnoho konfliktů totiž vzniká naprosto zbytečně. Ať už je to lidskou lehkovážností, lidskou nezodpovědností a tak dále. Nyní se pokusím o úplně jiný sociologický pohled na věc. A nezačnu otázkou, proto abych si na ní odpověděl. Ale začnu odpovědí proto, abych zjistil, proč ta ideální odpověď, kterou všichni dobře známe, vlastně vůbec není odpovědí. Ta odpověď je zcela jasná. Konflikty nejsou nutné. Myšleno konflikty válečné. Proč by mezi sebou jednotlivé státy měly válčit?? Jaký je důvod? Dříve bylo důvodem válek hlavně hamižnost a nenasytnost jedněch či oněch vládců. Ale co způsobuje války v dnešní době. Zcela jednoznačně neschopnost lidstva poučit se z historie, honba za penězi, přesvědčení jedné či druhé skupiny lidí nebo touha po pomstě. Ten výčet by samozřejmě mohl být daleko delší, nerad bych něco opomenul, proto zdůrazňuji, že tento výčet není ani zdaleka taxativní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejsem žádným velkým zastáncem idey světového míru, ne snad proto, že by se mi tato myšlenka nezamlouvala, ale proto, že je prostě vzhledem k tomu, jací lidé jsou, nerealizovatelná. Nelze se stále vymlouvat na to, že lidé se změní. Nezmění! Ať chceme nebo ne. Ovšem je tedy potřeba zdůraznit, že válečné konflikty nejsou třeba. Všeho lze dosáhnout mírovou cestou. Ovšem to si ne každý dokáže dost dobře uvědomit. Takže i zde jsme dosáhli nejasného řešení, ač odpověď se na začátku zdála být zcela jednoznačná a nevyvratitelná.

Přemýšlejme chvíli o nutnosti konfliktů a docházíme k mnoha závěrům ze všech možných úhlů pohledu. Kupříkladu, není od věci říci, že nebýt konfliktů, tak by z historie nevzešli vítězové a poražení, nevzešli by hrdinové, symboly a vzory.

Co říci a vyvoditi závěrem? Často chodím proti davu. Mám jiné názory než většina. Nevidím v tom ani hrdinství, ani potupu. A v tomto duchu zakončím i svou seminární práci na téma „Jsou konflikty nutné?“. Pokud se člověk nezamýšlí, tak okamžitě odpoví, že nejsou. Avšak já se musím ohradit. Domnívám se, že konflikty nutné jsou. Bezpochyby nejsou nutné válečné konflikty, jak jsem již zmínil, ale prostě a jednoduše, bez konfliktů by byl svět jiný a obávám se, že i prázdný a bez smyslu. Protože dokud se budou společnosti skládat z lidí, budou se objevovat chyby, spory a výbuchy. Neznáme sice odpověď, ale známe názory a víme, co by bylo správné, jenže toho lidstvo není schopno. Myslím, že odpověď ani není k nalezení, pokud nejste členem nějakého Hippies uskupení. Úplným závěrem bych řekl, že zamyšlením se nad tímto tématem jsme dosáhli jakéhosi Pyrrhova vítězství. Tedy konflikty nejsou nutné, ale jsou nezbytné.